Únik z reality

Když si myslíš, že se nikdo nedívá..

13. června 2013 v 18:46 | Nikyy †
Pro lepší atmosféru si pusť http://www.youtube.com/watch?v=OmHvLCbcwtw

"Katie?" nakoukla jsem své nejlepší kamarádce přes rameno a až po pár sekundách mi došlo,že brečí. "Co se stalo?"zeptala jsem se i přesto,že jsem věděla, co se stalo. Ale ona zatím nemá tušení,že já jsem ten důvod, proč se tohle stalo.
"Brody se semnou rozešel." pověděla mi s brekem. Polka jsem. Můžu za to já. Začala jsem ji objímat a utěšovat, že si najde lepšího a někoho, kdo ji bude upřímně milovat a že je to idiot, když se rozešel s takovou úžasnou holkou, jako je ona. "Děkuju Jenny, ty umíš vždycky utěšit." usmála se na mě. Už jsem se necítila tak provinile.

Seděli jsme na lavičce v docela prázdném parku. Zezačátku jsme se jen tak povídali, teda jestli se to tak dá nazvat. Seděli jsme těsně vedle sebe, a on občas něco řekl a já mu většinou jednoslovně odpovídala. Z jedné strany mě držel, díky tomu jsem se držela bezpečněji ale zároveň jsem pociťovala strach, že nás někdo uvidí. Katie by pak všechno zjistila a už by semnou nikdy nepromluvila a to já nechci. Je to jako moje druhá půlka a citím, že je tohle slepá ulice, ze které se už nedostanu, pokud do ní vejdu. Jestli se rozhodnu pro Brodyho, ztratím Katie. Ale pokud budu chtít být s Katie, budu to, co ještě ani nezačalo, muset ukončit.
"Jsem rád, že spolu konečně můžeme být." usmáli jsme se a jeho rty se začaly přibližovat k těm mým.
"Prosím přestaň, ještě nás někdo uvidí!"
"Vždyť se nikdo nedívá, ani tu není někdo, kdo by nás mohl odhalit." uklidňoval mě Brody.Rozhlédla jsem se kolem. Měl pravdu, nikdo tu nebyl. Přikývla jsem a začali jsme se líbat. Když jsme přestali, rozhlédla jsem se kolem, a z toho, co jsem viděla, jsem měla dost špatný pocit.Hned jsem se zvedla a utíkala jsem za ní. "Katie, počkej, všechno ti to vysvětlím!" kříčela jsem na ni.Ona se po chvíli otočila na mě a vypadala dost zničeně. " Jak jsi mi to sakra mohla udělat? Jsme kamarádky, já bych ti tohle nikdy neudělala!" při poslední větě kapky slzy dopadly na chodník a já ji chtěla objat. Bylo mi jí tak strašně líto a tak moc jsem sama sebe chtěla uškrtit, za to, co jsem udělala. Když jsem těsně před ní roztáhla paže, že ji obejmu, otočila se a šla pryč. Začaly mi taky stékat slzy po tváři. Skácela jsem se na zem. Bylo mi nejhůř za poslední roky a nejhorší je, že si za to můžu SAMA.

Pár dní semnou odmítala mluvit a mě to ničilo.Byla jsem jako květina. Každý den, co jsem s ní nemluvila, jsem uvadala. Byl to přesně týden od toho, co se to stalo. S Brodym jsem od té doby odmítala mluvit. Došla jsem za Katie a spustila jsem. "Vím, že tě nezajímám, ale aspoň chci, abys mi dala poslední šanci a abys věděla, jak to bylo." Řekla jsem jí to naprosto všechno, možná mě ani neposlouchala, ale já ji to potřebovala říct. "Záleží mi na tobě tisíckrát víc než na Brodym. Neudělala jsem to proto, že bych tě chtěla naštvat. Jen ho miluju. Nechtěla jsem, aby se s tebou rozcházel, ale řekl mi, že vztah bez lásky není vztah. Že si zasloužíš mnohem lepšího, než je on. Chtěla jsem ti to říct, ale on strašně spěchal. Je mi moc líto, omlouvám se ti a budu se muset smířit s životem bez tebe. A že to bude sakra těžké." po tomhle proslovu jsem cítila malý, ale přesto patrný pocit radosti. Ví, jak mi na ní záleží. Ví, jak to bylo. Teď už záleží na ní. Objala mě se slovy "My dvě navždy spolu." úsměv na tváři dokazoval, že jsme šťastné.

Odpoledne jsme se šli projít do parku, a náhoda byla, že jsme seděly na stejné lavičce jako já s Brodym před týdnem.Chybí mi, ale Katie je důležitější. Po pár minutách za námi došel Brody s růží v ruce. "Vy dva k sobě patříte a já vám nebudu bránit.Nevyšlo to nám, vyjde vám.A teď vás nechám osamotě, když jsem vás minule tak hnusně vyrušila." řekla Katie.Usmáli jsme se na sebe a já mu vpadla do náručí.

Je lepší se zvednout a jít dál než brečet nad minulostí, kterou nezměníš

8. června 2013 v 19:22 | Nikyy †
/článek i postavy jsou smyšlené./

Bolí to, ale dá se to vydržet. Snáší se to těžko, ale dá se s tím vyrovnat. V životě přijdeme o tolik milovaných lidí. Boužel se to nedá ovlivnit. Je to osud. Nemůžeme zakročit, ani pomoct, můžeme jenom koukat a cítit, jak to bolí. Časem, se z toho jen jedna malá rána na našem srdci. A za dost dlouho odletí jako holubice. Musíme tomu dát čas. Boužel ale nikdy zcela nezapomeneme.Společné, krásné, ale i ty zlé chvíle, vše se vám bude vybavovat. Uslyšíte jejich smích, jejich pláč, jejich bolesti. Jako by tu stále byli s námi.

Pamatuju si to jako by to bylo dneska. Byl pátek, příjemný vánek foukal a rozhoupával zvonkohry na domech. Seděla jsem v parku. Bylo tenkrát asi sedm hodin, slunce už se pomalu kolébalo zpátky do své postele za vrcholky kopců, a já stále seděla sama v parku. Přemýšlela jsem. Sledovala jsem všechny ostatní, jak jsou šťastní.Jedna rodina seděla na dece a jedli chleby. Tak strašně jsem jim záviděla tu rodinnou pohodu, ten klid. Dojalo mě to tak, že se mi po tváři začaly spouštět velké slzy. Za pár minut jsem začala naříkat a kolemjdoucí se na mě dívaly se smutkem ve tváři. Zřejmě jim mě bylo líto. Během deseti minut se mě pár cizích lidí zeptalo, jestli jsem v pořádku. Zakývala jsem hlavou a vždycky odešli. Pomyšlení na to, že se mi prakticky rozpadla rodina, je nesnesitelné. Bolí to jako kdybych každý den spadla hlavou na kámen. Stále jsem zakopávala o své vlastní nohy. Problémy v rodině mě nikdy nedovolily jít dál. Vzpamatovat se.
Tohle je převratný moment. Nechci tady sedět každý den a brečet. Nechci si podkopávat nohy.Nechci být nešťastná a stále myslet jen na to špatné.Už ne.Stejně minulost nezměním.Přestala jsem naříkat a začala jsem si utírat obličej.Napřímila jsem se a po dlouhé době jsem se opravdově usmála.Musím si vzít všechny pozitivní věci, a ne stále myslet na to špatné.Sice mi zemřela máma, vždycky to bude bolet, ale stále mám milující sestru a dva bratry.Otec je ve vězení, toho jsem neviděla asi sedm let. Myslím, že bych ho měla jít navštívit. Do věznice se dostal neprávem, ale i přesto že to máma věděla, tak nám zakazovala za ním chodit nebo ho jakkoliv zkontaktovat.Nikdy to nebyl její manžel. Chodili spolu pět let, mezitím měli mě, sestru a straršího bratra, a pak, protože ji podvedl, začalo ho nenavidět.
Když jsem svůj plán svěřila sestře, souhlasila. Ani jedna z nás si ho moc nepamatuje a bude fajn ho poznat. Když jsme se objevily ve věznici a sdělily jsme, koho hledáme, řekli nám že ho před pár týdny propustili domů. Po pár dnech hledání jsme ho nakonec našly.
Najednou jsme stály před jeho domem. Zazvonily jsme a po chvíli se dveře prudce otevřely a z nich vyletěl, pro nás v té chvíli neznámý muž. On nás poznal a začal nás objímat. Ano, byl to náš táta.

Od té doby má můj život smysl. Mám téměř kompletní, spokojenou rodinu. Zlepšily se mi známky a našla jsem si kamarády. Bydlím s tátou a moji sestru a bratra navštěvuju skoro každý týden.Malá rána se časem zmenšovala a za desítky let byla tak nepatrná, že ji ani pod lupou vidět nebylo.

Smile

27. května 2013 v 18:46 | Nikyy †
Úsměv.To nejkrásnější,co člověk může ukázat.Upřímný úsměv dokáže zlepšit náladu, ale také ji dokáže úplně skazit.Není nic horšího, než se podívat na člověka, který vám zlomil srdce, nebo zničil život.Nebo také člověka, kterého sebevíc milujete a udělaly byste pro něj cokoliv.Ale on vám lásku neopětuje.Stále má dobrou náladu a vy se myšlenkama na něj pomalu, ale jistě užíráte.Pohled na něj zabíjí dobrou náladu.A co teď?Sedět v koutě a užírat se svými myšlenkami a pocity, že vás na světě nikdo nepotřebuje?To je příklad toho, jak to nedělat.Koukni se na sebe.Stojí ti za ten pláč, bezesné noci a hodiny promarněné myšlením na něj, on? Možná ho tohle ani nepřivolá, spíš odradí.Postav se,Setři slzy, namaluj se a vyjdi pravou nohou kupředu novým zážitkům.Novému myšlení.Ukaž mu, že on je ten, co o něco přišel.Ani sekundu neváhej.Ukaž, jak moc ho nepotřebuješ a jak jsi šťastná.Úsměv od ucha k uchu je ve většině případů to nejlepší řešení.Taková malá věc, a umí napáchat tolik věcí.Jak se říká "Nikdo není tak chudý, aby nemohl darovat úsměv."
LargeLargeLarge

Předsudek

17. května 2013 v 15:56 | Nikyy †
"Kathy, pojď si sednout sem, do první lavice za Sárou.Narušuješ hodinu.Budeš tady sedět do konce školního roku!" křičela na mě učitelka angličtiny. Můj znechucený výraz přistál na vysoké podivínce, která se nikdy s nikým nebavila.Ne jenom, že chytře vypadala, ale ona chytrá byla.Brýle jí zvětšovaly křišťálově modré oči.Vzala jsem si svoje věci a s nadšením jsem utíkala za Sárou do první lavice. "Ahoooj" usmála se na mě Sára. "No nazdar." odpověděla jsem znechuceně.Nechtěla jsem tu sedět.Rukou jsem si držela blonďatou hlavu. "Na příští týden uděláte s kamarádem v lavici projekt o tom, jak druhá světová válka postihla Anglii.Přímo nekonečná hodina skončila a Sára se na mě otočila a začala domlouvat první termín, kdy půjdeme do knihovny a začneme dělat projekt.Navrhla pátek po škole a já si jen říkala fajn, aspoň to budu už mít za sebou.Sezení s ní bylo strašné.Všechno, na co se ptala učitelka věděla.Pořád se semnou chtěla bavit, ale já ji ignorovala.

Kolem druhé hodiny jsem došla do knihovny a spatřila jsem Sáru, jak sedí u stolu a prohlíží si bravo, přesněji stránku o One Direction.V tu chvíli jsem si uvědomila, že asi nebude tak úplně divná, jak sem si myslela.Vypadala jako každá normální holka.Já, jakož to fanynka One Direction, jsem se s ní hned dala do řeči.Seděly jsme tam asi hodinu, povídaly jsme si o One Direction a zjišťovaly jsme, kolik toho máme společného.Čas utekl jako voda a my neměly na projektu ani čárku. "Sejdeme se v pondělí, ale to už to musíme dodělat." řekla vážným hlasem Sára.Po chvíli se ale začala smát a já s ní.Staly se z nás nejlepší kamarádky.S nikým jiným jsem si tak nerozumněla jako s ní.Ona bylo něco vyjímečného.Kamarádka, na kterou jsem dlouho čekala.Od téhle události je to přesně rok, a jsem ráda, že jsem tenkrát narušovala výuku.Nikdy bych se neseznámila se Sárou a přišla bych o nejlepšího člověka na světě.Ona je jako má sestra.

"Všichni se ptáme, zda je bohat, ale nikdo, zda je dobrý"

Large

Mum, I love you!

29. dubna 2013 v 21:06 | Nikyy †
Rozhodla jsem se to skončit.Život tady nemá cenu.Nic mě tu nedrží.Vzala jsem si to nejhezčí, co jsem ve skříni měla.Napsala jsem dopis.Růžové šaty, ošoupané tenisky a žlutý svetr.Vyšlapala jsem na vrcholek kopce a podívala se dolů.Pár kroků jsem ustoupila a rozběhla jsem se.Chvíli jsem letěla jako pták.

Probudila jsem se, ani nevím kde.Ruce jsem měla skřížené na prsou a na sobě zakrvácené růžové šaty a špinavý svetr.Mé boty ležely o kousek dál.Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to.Všechno mě bolelo, v nohách jsem měla křeč.Narovnala jsem ruce podél těla a začala se rozhlížet.Bylo tu šero, takže jsem toho moc neviděla.Po chvíli jsem nabrala dostatek sil, abych si dokázala sednout.Podívala jsem se vedle sebe a vykřikla jsem zděšením.Vedle mně ležela mrtvá těla, bez života.Po chvíli se rozrazily dveře, které jsem předtím neviděla a došel ke mně malý skřítek. "Takže vy jste se probrala, to máte teda štěstí.Zvedněte se a koukejte nakráčet k Floriánovi, on vám všechno vysvětlí." jen nechápavě jsem hleděla na pidimužíka a nakonec jsem se nějak vysoukala s bedny, ve které jsem ležela. "Zavedu vás tam." dodal skřítek, chytl mě za ruku a táhl mě do kanceláře.Jeho ruka, byla studená.Jako by ani nežil.V hlavě mě běhaly otázku typu : "Co tu dělám?Jsme vůbec živá? A kde to vůbec jsem?" Prošli jsme snad deset různých chodeb a místností, než se před námi objevily velké, ozdobené dveře.Vešla jsem dovnitř a spatřila to, co si každý jen představuje.Ďábla.Vládce podsvětí.

"Takže.Řeknu ti to na rovinu.Jsi vyvolená, což každý není.Každý nemá možnost se vrátit zpátky na zem.Udělala jsi chybu a jako vyvolená máš šanci ji napravit.Pokud o to teda stojíš." jeho hlas byl hluboký a přísný. Uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu.Skočit a zabít se byla velká chyba. Nadšeně jsem přikývla. Ďábel začal chaoticky prohledávat šuplíky. "Áno, tady to je." vytáhl nějaký kus papíru, načmáral tam svůj podpis a ukázal na kolonku, kde se mám podepsat.Podepsala jsem to a začala se vyptávat. "A to jsem jako v pekle?Umřela jsem?" Ďábel protočil panenky a přikývl. "Takové otázky mi klade každý vyvolený.Máš čas ještě pár desítek minut, než je portál teleportuje zpátky na zem, kde budeš mít čas si své rozhodnutí zvážit.Můžeš se to porozhlédnout, a doufám, že tě tu ještě dlouho neuvidím." postavila jsem se a uklonila se mocnému Ďáblovi. "Děkuju." Ďábla můj dík již nezajímal a tak jsem odešla.Kráčela jsem všemi různými místnostmi a prohlížela si duchy lidí, které bych mohla znát."Victoria Lee." z očí mi vytekly slzy a z náhrobku vystoupil duch. "Mami!" zakčičela jsem a snažila se ducha objat.Máma se zabila při autonehodě když mi bylo sedm.Usmívala se na mě a protože duchové nedokážou mluvit, všechno jsem ji řekla sama.Jak moc ji miluju, jak mi chybí.Proč jsem tady a co bude dál.Vyvolenství se dědí, určitě ho máš ty!Máma zakroutila hlavou. "Zkus o to usilovat, doufám že tě ještě někdy uvidím." Pohladila mě po tváři a já cítila její studenou ruku.Máma se vydala do Ďáblovy kanceláře a já se vydala k portálu.Zavřela jsem oči a když jsem je otevřela stála jsem tam.Na vrcholku kopce.Doběhla jsem domů a koukla do kuchyně, a tam stála máma. "Jsi tady!" se slzami v očích mě obejmula a já byla šťastná jako nikdy předtím.

Run!

26. dubna 2013 v 14:45 | Nikyy †
/Omlouvám se, ano dlouho jsem tu nebyla.Ale ještě se vzpamatovávám z rozchodu a nápady na povídky nebyly./


Zájmy nám pomáhají se zapomenout na všechno.Zlé, či dobré.Je to lék na všechny bolesti a trápení.Pomůžou v jakékoliv situaci.

Doufala jsem, že tenhle pocit nepřijde.Pocítila jsem strach.Strach z neúspěchu.Začala jsem panikařit a pohýbat kolem jako nějaké hyperaktivní děcko.Trenérka, a zároveň moje máma mě zastavila. "Nesmíš se vyčerpávat, pak závod nezvládneš dokončit a bude to tvůj konec." Posadila jsem se ale stále jsem neměla klid na duši.Pak začali vyvolávat čísla. " běžci s čísly55,47,85,12,91,46,20,79,51 ať si nastoupí na startovní plochu.Budeme začínat." Zvedla jsem se a začala jsem se protahovat.Snažila jsem se dodat své tváři úsměv, a když se mi to konečně podařilo, tak to vypadalo jako nešťastný úsměv malého pasáčka.Už jsem se chystala odejít ke startu, ale v tom zamnou doběhla kamarádka, objala mě a řekla " Ty na to máš, v pohodě to dáš." dodala sladký úsměv a já se konečně normálně usmála.Když jsem pomalým krokem došla ke startu, začala jsem si prohlížet konkurenci.Jejich pohled přistál na vysoké, vychrtlé blondýně v rúžovýma kraťáskama a žlutým trikem s číslem "55". Ano, byla jsem to já."Určitě se mi dnes bude dařit, v mém startovním čísle je číslice "5", má oblíbená".Konkurence byla tvrdá.Byla jsem tam možná druhá nejmladší, zato největší.Postavila jsem se do první řady a čekala na výstřel z pistole.Slyšela jsem výstřel a vyběhly jsme.600 metrů, to zvládnu.Zezačátku mě půlka z těch holek předběhla, ale já jsem se tím nenechala rozhodit.Po prvním kole už jsem měla za sebou půlku.Začala jsem pomalu zrychlovat a předbíhat soupeře.Blížila se cílová rovinka, nohy mi tuhly, ale já se nevzdávala.Nakonec jsem doběhla první a odpadla na zem."Zvládla jsi to." ozvalo se.Otočila jsem se a zamnou stál Petr.Vpadla jsem mu do náručí štěstím.Ten úžasný pocit, když máte všechno, po čem toužíte.Lásku, kamarády, rodinu, a vítězství.

Large

fajn.

19. dubna 2013 v 15:17 | Nikyy †
Už mě to dlouhou dobu štvalo.Se všema ostatníma holkama se baví tisíckrát víc než semnou.Pusu mi dá až mu to někdo řekne.A někdy i to nestačí.Ale říct věčné sbohem není tak lehké.Celý den mě ignoroval a když ke mně přišel spolužák, a řekl mi, jestli to naše "chození" má ještě cenu, celé mi to došlo.Došla jsem k němu a spustila. "Naše chození nemá cenu!Jestli mi teď nedáš pusu, pochopím to jako rozchod." Koukali jsme na sebe asi jen minutu - přesto jako by to trvalo věky.Jeho oči byly smutné.Snažila jsem se zadržovat slzy.Jeho pohled utkvěl na podlaze a já věděla, že to končí.Všechny krásné chvilky s ním.Všechny úsměvy věnované mně.Všechny sms na dobrou noc.Všechno.V jedné minutě.Veděla jsem, že kamarádství by vydrželo dýl.Proč mě jeho úsměv uchvátil?Chvíli jsem jen stála před ním a pak mi došlo, že už tu nemám co dělat.Nic mě tu nedrží.Spolužáci se jenom dívali.Přikývla jsem, řekla jsem smutné "fajn" a vyběhla ze školy.

Až když jsem vyšla, došlo mi, že prší.Rychle jsem na sebe natáhla modrou mikinu a vytáhla z batohu deštník.Přestala jsem zadržovat slzy a rozbrečela jsem se.Chvíli jsem stála, chvíli šla pomalým krokem.Slyšela jsem, jak někdo volá mé jméno.Vážně jsem neměla náladu se s někým vybavovat.Tak jsem se prostě neotočila.Po chvíli volání přestalo, ale slyšela jsem za sebou dupot.Někdo mě chytil za ruku a já byla nucena se otočit.Stál tam on, promočený na kost.Omlouval se mi, za všechno, co udělal, teda v jeho případě spíše neudělal a obejmul mě.Cítila jsem se už o něco líp.Ale stále mi něco chybělo.Pak se ke mně naklonil a dal mi pusu.Všichni ostatní se na nás dívali, ale nám to bylo jedno.Usmáli jsme se na sebe a já dodala : "Tohle ale jednou pusou nezpravíš." ušklíbla jsem se.On mi dal hned v zápětí druhou a já se jenom usmívala.Boužel už jsem musela jít.Ukázala jsem na zastávku, kde už stál autobus, on jen přikývl a vrátil se do školy.
Tumblr_inline_mii0izfll01qz4rgp_large

Tajemný pán

16. dubna 2013 v 21:07 | Nikyy †
Dneska kratší jednorázovka)

Jednou za čas si každý potřebuje vyčistit hlavu.Vzala jsem mého psa a vyrazila.Skoro se stmívalo a tak jsem chtěla být za chvíli zpátky.Jak Slunce zapadalo, sedla jsem si na teplou, od Slunce vyhřátou zem a koukala do dálky.Můj pes si vedle mě lehl a koukaly jsme se spolu.Byla jsem tak strašně unavená, že jsem si lehla a nachvíli jsem usnula.

Vzbudil mě až hlas neznámého.Otevřela jsem oči a viděla vousatého muže sklánějící se nademnou.Zaječela jsem a rychle jsem se postavila na nohy."Jste v pořádku?" zeptal se muž.Jen jsem přikývla a vydala jsem se domů.Chytil mi ruku a řekl, že mě domů zavede.Měla jsem z něj celkem strach a tak jsem přikývla.Po cestě mi vyprávěl příbeh o zakletém stromu, že je v něm uvězněný duch paní Marty a každý měsíc vylézá.Právě dnes chodila po polních cestách a proto měl strach, jestli mi něco neudělala.Cítila jsem se nesvá.Jako by mě něco ovládalo.Zakroutila jsem hlavou a utíkala pryč.

Další den ráno jsem na svých rukách objevila modřiny a škrábance.Chtěla jsem se o legendě dozvědět více a tak jsem se zeptala lidí. Když jsem se ptala lidí, co v okolí tajemného pole bydlí, říkali, že žádného vousatého pána tam nikdy neviděli.Měla jsem husí kůži.Doteď nevím, co se semnou dělo, když jsem usnula, a kdo byl tajemný pán, ale ten večer ve mně něco bylo.

"Perfect" life.

14. dubna 2013 v 20:35 | Nikyy †
3154221278_1_2_r49qip5p_large
Bohatá, krásná, oblíbená, sobecká.Tyhle slova mě přesně vystihují.Možná, si někdo říká "Ona má dokonalý život, má všechno co si můžeš přát." Není to pravda.nemám dokonalý život, ani náhodou.

Už nějakou dobu jsem něco tušila.Přece jenom je mi už patnáct a né deset.Když jsme si já a moje starší sestra Katy prohlížely staré fotky, jen na malém množství jsem byla já.Když jsem se zeptala, kde jsou fotky z dob, kdy mi byl rok nebo když jsem se narodila, řekla mi, že když jsem měla kolem dvou let v domě vypukl požár a některé fotky spálil.Bylo mi to celkem jedno, ale když jsem večer přemýšlela nad tím, že se máma nikdy o žádném požáru nezmínila, začínalo by to být divné.Bylo tu více věcí, které mi už delší dobu nedávaly smysl, ale ty rozepisovat nebudu.Prostě jsem šla za mámou a zeptala jsem se jí, proč chybí mé fotky v albumu.Máma se na mě podívala ustaraným pohledem a naznačila mi, ať si sednu.Trochu mě to vyděsilo.Máma si sedla vedle mě, chytla mě za ruce a hlasitě si oddechla.Začala mi vyprávět příběh."Když jsi byla malá, byla jsi krásné maličké dětátko. Chodily jsme se na tebe dívat každý víkend.Tvé rodiče jsme znaly až moc dobře.Bydlely o pár domů dál, proto jsme se s nimi vídaly tak často.Jednou nás poprosily, ať tě pohlídáme.Jely na víkend si zalyžovat a my neměli nic proti.Víkend s tebou jsme si moc užili.Když jsme v neděli večer čekali před jejich domem, zazvonil nám telefon.Oznámily nám, že tvůj táta je v nemocnici ve velmi vážném stavu po autonehodě a tvá máma to nepřežila.Museli jsme si tě nechat na nějakou dobu u sebe, než se táta uzdraví.Boužel za pár týdnů zemřel.Takže jsi zůstala v naší péči.Omlouvám se, že ti to říkám až teď, ale čekala jsem na vhodnou chvíli." v očích jsem měla slzy.Máma mě objala a šeptala mi do ucha " milujeme tě stejně, jako by jsi byla opravdu naše." Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem zůstala u lidí, kteří mě znali od mého narození.Je to už dlouho, co jsem se tohle dozvěděla, ale stále to bolí.Ale jsem s tím smířená.

A tohle je jen malá slza toho, co jsem si doopravdy prožila.

Déšť

12. dubna 2013 v 23:10 | Nikyy †
Stála jsem na schodech, totálně promočená kapkami deště a koukala na autobusovou zastávku.Posledních pár lidí nastupovalo do již přeplněného autobusu a já měla jen pár chvil na to, abych seběhla schody a nastoupila.Začala jsem rychle sbíhat schody.Utíkala jsem tak rychle, že jsem si myslela, že se mi zachvíli zapletou nohy a já spadnu obličejem dolů ze schodů.Nakonec jsem schody brala i po dvou.Cítila jsem kapky deště, jak mi stékají po obličeji.Až moc jsem se zamýšlela nad tím, jak strašně musím vypadat, až jsem se přestala soustředit na zdolávání schodů.Zaplantaly se mi nohy a já spadla..Z tašky se mi vysypaly malovátka, tužky, propisky, sešity a nevím co ještě.Začala jsem všechno rychle zvedat ze země, abych to neměla mokré a špinavé, a v tu spatřím autobus, jak odjíždí.Sedla jsem si na mokrou a špinavou zem a naštvaně sbírala svoje věci.Moje vlastní blbost mě dovedla k tomu, že v dešti sedím na zemi a sbírám svoje věci.

Došla jsem na zastávku a tam jsem si sedla.Snad poprvé za tu dlouhou dobu, co jsem na téhle škole, mi bylo jedno, jak vypadám.Jestli jsou moje vlasy kudrnaté, jestli se mi smyl lesk na rty.Teď jsem to byla doopravdy já.Cítila jsem se úžasně.A taky jsem si začala uvědomovat, že mě tahle škola změnila.Teda ne škola, ale lidé v ní.Nechala jsem se ovlivnit nějakou partičkou,která v mém životě nehraje velkou roli.Jen jsem prostě zatoužila být oblíbená.Zažít to.Jdeš po chodbě a všichni se za tebou otáčí.Mladší studenti touží se stebou bavit.Být vzorem.A kvůli tomu jsem ztratila to nejdůležitější.Sebe.Teď jsem to nebyla já. Úplně jsem kvůli tomu změnila svůj vzhled i chování.A v té chvíli jsem si chtěla ujasnit, kam patřím.K té partě falešných lidí?Nebo chci mít opravdové přátele?

V tu chvíli si vedle mě někdo přisedl.Na první pohled mi nedocházelo, kdo vedle mě sedí, ale pak jsem si to uvědomila.Chodily jsme spolu ještě před tím, než jsem se přidala do "oblíbených" pak jsem mu já kráva dala košem.Koukla jsem na něj a jeho obličej se rozzářil.Usmála jsem se a on mě chytil za ruku.Ten zvláštní pocit v břiše snad nemusím popisovat.Chvíli jsme se na sebe jen dívali a pak jsem se mu omluvila a všechno jsem mu vysvětlila.Po pár desítkách minut dojel autobus a já se s ním musela rozloučit."Doufám, že tohle není poslední setkání." řekl s úsměvem.Zahřálo mě u srdce a jediné co jsem zvládla bylo přikývnout.Nasedla jsem do autobusu celá zmrzlá, a ujížděla k velkým kopcům.

Tumblr_mfakszvyas1rmdeaso1_500_large

My best friend.

2. dubna 2013 v 17:29 | Nikyy †
Dnes vám napíšu o mojí nejlepší kamarádce.Můžete ji znát z blogu http://princess-alex.blog.cz/



Ani nevím, jak bych měla začít.Asi si by bylo vhodné zdůraznit, jak dlouho se známe.Už ve školce jsme si spolu hrály s panenkama.I přesto, jak jsem se někdy chovala strašně, tak jsi to semnou vydžela až doteď. Šla jsem do školy a ty jsi byla stále ve školce.Do páté třídy jsme se staly dost dobrými kamarádkami:) . Pak nastal nejhorší rok.Přešla jsem na 2.stupeň, na jinou školu, bez tebe.Vídaly jsme se jen o víkendu u koní.Každá jsme žily svůj život.Pak se náš život ale začal postupně proplétat.Jsme na stejně škole, máme spolu tělocvik, každou středu trávíme spolu, a je jedno, jestli je to u koní nebo doma.Začaly jsme společně jezdit na tábory .I přes to,že jsme si prošly obdobím hádek, nikdy jsme bez sebe nevydžely dýl jak den:D Moc se ti chci omluvit, za to, jak se občas chovám.A tímhle ti chci ukázat, jak moc tě mám ráda a jak moc skvělé jsou chvilky s tebou:-*
PS: Vím, že spolu máme mnooooooohem víc fotek, ale potřebovala bych aspoň 20x takové plátno abych tam dala všechny naše fotky:)

Neodcházej - část 3.

30. března 2013 v 9:39 | Nikyy †
Vyjekla jsem. To, co se mi v hlavě odehrávalo, bych nikomu nepřála zažít. Před očima mi běhal stále obrázek toho, jak Becky leží na silnici."přežije to vůbec?" ptala jsem se sama sebe. Do očí mi vtryskly slzy. Z velkého psychyckého vysílení jsem si sedla na chodník a brečela jsem dál. Nemohla jsem se hýbat. Byla jsem jako v transu. Jen jsem se špatným pocitem v mysli, velkým kamenem na srdci a slzami v očích sledovala celou situaci. Když ji srazilo auto, táta se za ní okamžitě rozběhl a začal volat záchranku. Ostatní naprosto zhrození se začali vyptávat na pomoc.V davu se našel jeden lékař, který Becky odnesl na chodník a zjišťoval, co jí vlastně je. Táta mezitím domluvil záchranku a strachy bez sebe nevěděl, co teď. Já jsem z totálního zhroucení nemohla ani mluvit, jen jsem stále brečela. Becky byla v bezvědomí. Já i táta jsme byli na dně.Jestli matka zjistí, že se vídáme s tátou a že byl při tom, když se Becky něco stalo, bude z toho strašý problém, to víme oba. Když dojela sanitka, táta mě i Becky naložil a jeli jsme do nemocnice. Cesta byla dlouhá, připadalo mi to jako bychom jeli rok. Táta mě držel kolem ramen a stále mě uklidňoval větou "Neboj , Becky bude v pořádku a ty se neobviňuj, tvoje chyba to není." I tak jsem nebyla klidnější.Stále jsem se třásla jako by bylo - 10 a já běhala venku jenom v tílku. Dojeli jsme do nemocnice, Becky si hned vzali na ambulanci a já jsem čekala na chodbě. Po pár desítkách minut vyšel táta z ambulance."Má slabý otřes mozku." polkla jsem a do očí se mi znovu nahrnuly slzy. Táta mě chytil za ruku a začala mě uklidňovat. Chvíli jsme seděli před ambulanci. Otevřely se dveře a my si stoupli.Becky na vozíčku vedly do pokoje. Pohled na ni byl strašný. Cítila jsem v sobě strašnou vinu. Návševy budou povoleny až zítra, až se trochu prospí. Tak mě táta odvezl domů, a já přesně věděla, co mě čeká.

Neodcházej - část 2.

28. března 2013 v 11:39 | Nikyy †

Rozhodla jsem se zakročit.Nebudu tady sedět jako pecka další tři měsíce a čekat ,že nám táta jednou zaklepe na okno a vysvobodí nás z téhle hnusně barevné místnosti.Pokoj byl natřen hnusně tmavou oranžovou.Napíšu tátovi.Vezmu si poslední zbytky prázdného papíru a začnu psát."Ahoj tati.Máme se dobře.Ale chybíš nám.Becky i mně se strašně stýská.Nechceme tu být s matkou.Od té doby , co rozvrátila naši rodinu ,se s ní ani jedna z nás moc nebavíme.Stejně ani moc často doma není ,stále pracuje.Ozvi se prosím.Becky a Mia." Dopis jsem přeložila na dvě půlky a dala do ozdobené růžové obálky kterou Becky donesla kdysi dávno ze školky.Je tu ale malý problém.Kam ten dopis mám poslat?Nevím ,kde teď táta bydlí ,či jestli vůbec je ještě v našem státě.Potřebuju ho slyšet ,vidět , cokoliv.Potřebuju nějakou zprávu o tom ,že žije.Nechci strávit život bez něj.Počkat ,počkat!Zkusím mu zavolat!Chvíli to nikdo nezvedá.Po chvíli slyším neznámý hlas."Prosím?Tady Asistentka pana Johannese." Mohla bych si s ním domluvit schůzku? řekla jsem tiše dospěláckým hlasem , který v poslední době používám celkem často."Ano ,jistě."ozvalo se z telefonu. "Zítra v 15:50 před obchodní budovou." poděkovala jsem se začala jsem jásat.Po dlouhé době jsem byla zase doopravdy šťastná.Rozhodla jsem se ,že to Becky řeknu ,půjde semnou.Má právo vidět tátu po asi třech měsících stejně jako já.Ráno jsem se vzbudila s úsměvem na tváři.Všechno šlo jako po másle.Odpoledně jsme šli s Becky domů ,najedly jsme se a vyrazily jsme k odchodní budově.Bylo 15:50.Nikdo nikde.Po dvaceti minutách čekání jsme se rozhodly pomalu odkráčet domů.Už jsme se zvedaly z laviček a v tom zničeho nic slyším známý hlas křičící "Mio!" Otočily jsme se a za náma stál táta.Plné štěstí jsme see mu navěšely kolem krku a táta skoro se slzami v očích říkal , jak moc jsme mu chyběly.Obě jsme byli strašně sťastné ,že tátu vidíme.Asi hodinu jsme seděli na lavičce u obchodního domu a povídali si.Dal nám jeho adresu ,kde teď bydlí a šli jsme se tam rovnou podívat.To ,co se stalo ,si pamatuji až do teď.Čekali jsme ,až přejedou auta a my budeme moct bezpečně přejít silnici.Držela jsem Becky za ruku.Becky měla v druhé ruce medvídka.Omylem medvídka upustila a pán stojící vedle nás do medvídka kopl.Odkopl ho až na silnici.Becky se za ním rozběhla.Boužel v nesprávné chvíli.Srazilo ji auto.

Neodcházej - část 1.

26. března 2013 v 18:49 | Nikyy
Vykašlu se na nějaký úvod povídky ,a jdu rovnou na první kapitolu.

18255_503872999653735_803409308_n_large

Mám se dobře.Mám se dobře i přes moji složitou životní situaci.Táta se před pár týdny odstěhoval a já si pořád ještě nezvykla ,že tady není.Pořád si myslím , že jednoho dne dojde , že byl dlouho v práci nebo byl na nějaké dlouhé služební cestě.Už bych si neměla nic nalhávat , není mi osm.Možná už ho nikdy neuvidím a za všechno může máma.Podvedla ho ,a abych pravdu řekla v jeho situaci bych asi udělala to samé.Odcházela bych přesně jako on - se slzami v očích.Mě i Becky , moji mladší sestřičku ,obejmul a řekl nám , že nás má strašně moc rád ,že nerad odchází , ale že se uričtě někdy uvidíme.Matka na něj jen zírala a křičela , ať nikam nechodí , že se to vysvětlí.Když odešel ,rozbrečela se i ona a totálně se složila.Asi patnáct minut byla zamčená na záchodě a ze záchodu se ozýval jen hlasitý vzlykot a nářek.Rvalo mi to uši ,ale může si za to sama.Od této doby si nesnáším.Roztrhla naši rodinu jako kus hadru.Ve většině případů ji úplně ignoruju nebo jen jednoslovně odpovídám.Chodím za ní jenom tehdy když potřebuju podepsat něco do školy.O Becky se taky starám převážně já ,ne jenom proto ,že ji mám ráda a nechci aby se jí něco stalo ,ale taky musím.Matka dělá v baru skoro každý den a noc a doma je málo.Zvykla jsem si ,Becky taky a my jsme šťastné.Je jí 7 let.Občas večer se ptá , kde je táta a kdy ho zase uvidíme.Touhle otázkou mě zahnala do kouta jejího růžového pokojíčku.Vždycky jsem se usmála a pověděla jsem jí ,že co nejdříve jak to půjde.Ona tomu věřila a tak se dál nevyptávala.Mě to ale dělalo starosti.Tátu jsem měla vždycky tak nějak radši.Učil mě jezdit na kole ,pomáhal mi s úkoly do školy ,vařil večeře a byl to ten nejúžasnější táta pod sluncem.A teď jsem o něj přišla , a možná nadobro.Dohání mě k slzám pomyšlení na tátu.Strašně mi chybí.

YOU + ME.FOREVER.

24. března 2013 v 19:09 | Nikyy
Sedíte vedle sebe.Přibližuje se k sobě blíž.Srdce ti buší jako by mělo vybuchnout.V břiše motýlci zpívají.Chytí tě za ruku a ty cítíš ten pocit bezpečí ,lásky.Někdo tě miluje.Cítíš jemný stisk jeho ruky.Z nekonečného závalu štěstí se stále usmíváš.Položíš mu hlavu na rameno a díváš se do krajiny.Později hlavu zvedneš.Zadíváš se mu hluboce do tmavě hnědých očí.Minuta trvá roky.Přibližujete se k sobě.Zachvíli cítíš jeho dech na tvém krku.Nakonec se jeho svůdné rty dotknou těch tvých a ty najednou jako by jsi odletěla do vesmíru.Nic jiného než polibek v této chvíli pro tebe neexistuje.Cítíš jeho neodolatelnou vůni.Najednou jako by jsi spadla z měsíce.Nic není nekončící.Začně ti šeptat do ucha , jak moc tě miluje.První pusa je to nejlepší , co holka může zažít.Lepší pocit není.

Dance,dance.dance.

18. března 2013 v 20:19 | Nikyy
Ten pocit.Stoupneš si před publikum , se sebevědomým výrazem , že celou skladbu umíš , že jsi nejepší , a potom ti dojde , že jsi vlastně nula , co nic neumí.Světla se zhasnou.Rozsvítí se jen pár světel mířících přímo na tebe.A v tom nic.Všechno , co jsi se dlouhé hodiny a hodiny drtil , je pryč.Tolik hodin , které jsi nad trénováním složitých prvků strávil , tolik hodin , které jsi strávil sledováním videí z různých soutěží.A teď se to všechno vypařilo.Ze skladby dlouhé kolem pěti minut víš pěkné hovno.Písnička začíná , a ty se ohlížíš po ostatních.Začne hrát hudba a ty stojíš a čumíš do blba.Zavřeš oči a vidíš celou skladbu.Tělo se začne pohybovat do rytmu písně a nakonec ti dojde , že to byl jen chvilkový pocit.Srdce ti buší jako o závod.Mozek přestává fungovat , cítíš jen tu úzkost , že skoro všechno děláš špatně.Ukloníš se a následuje dlouhý potlesk.Úsměv na tváři se objevuje a ze srdce padá velký kámen.Zvládla jsi to.
Tumblr_mios9327cq1ry00kco1_500_large

Méďa

28. února 2013 v 13:20 | Nikyy
Povídka pro začátek:)

Nasedla jsem do auta a v ruce jsem držela plyšového medvídka.Nebyl ani malý , ani velký , byl tak akorát.Měl světle hnědou barvu a knoflíčkové oči.Ty oči , které mi dokázaly říct tu nejhorší pravdu , ale také mě dokázaly utěšit v té nejhorší chvíli.Dokázaly se semnou radovat.Ikdyž nebyl méďa živý , byl tu pořád semnou.Auto se prudce rozjelo a já stiskla medvídkovu tlapku.Cesta byla dlouhá.Celou dobu jsem sledovala míhající se domy a auta.Když jsme dojely na místo , vzala jsem méďu , svůj malý růžový kufřík jsem postavila a utíkala za mámou , která na mě čekala u vchodu.Vtiskla mě i méďu do své náruče a já už cítila , že jsem zase doma.Vyšla jsem po mravorových schodech do 1. patra a našla svůj pokoj.Malá , růžová místnost plná plyšáků , panenek a hraček. Sedla jsem si na postel a rozhlédla se po pokoji.Všechno zůstalo stejné , jako když jsem zde seděla naposledy.Byla jsem z cesty tak unavená , že jsem kufr položila vedle postele , méďu posadila na postel , lehla jsem si a spala.

Wall_o5_large
 
 

Reklama