Duben 2013

Mum, I love you!

29. dubna 2013 v 21:06 | Nikyy † |  Únik z reality
Rozhodla jsem se to skončit.Život tady nemá cenu.Nic mě tu nedrží.Vzala jsem si to nejhezčí, co jsem ve skříni měla.Napsala jsem dopis.Růžové šaty, ošoupané tenisky a žlutý svetr.Vyšlapala jsem na vrcholek kopce a podívala se dolů.Pár kroků jsem ustoupila a rozběhla jsem se.Chvíli jsem letěla jako pták.

Probudila jsem se, ani nevím kde.Ruce jsem měla skřížené na prsou a na sobě zakrvácené růžové šaty a špinavý svetr.Mé boty ležely o kousek dál.Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to.Všechno mě bolelo, v nohách jsem měla křeč.Narovnala jsem ruce podél těla a začala se rozhlížet.Bylo tu šero, takže jsem toho moc neviděla.Po chvíli jsem nabrala dostatek sil, abych si dokázala sednout.Podívala jsem se vedle sebe a vykřikla jsem zděšením.Vedle mně ležela mrtvá těla, bez života.Po chvíli se rozrazily dveře, které jsem předtím neviděla a došel ke mně malý skřítek. "Takže vy jste se probrala, to máte teda štěstí.Zvedněte se a koukejte nakráčet k Floriánovi, on vám všechno vysvětlí." jen nechápavě jsem hleděla na pidimužíka a nakonec jsem se nějak vysoukala s bedny, ve které jsem ležela. "Zavedu vás tam." dodal skřítek, chytl mě za ruku a táhl mě do kanceláře.Jeho ruka, byla studená.Jako by ani nežil.V hlavě mě běhaly otázku typu : "Co tu dělám?Jsme vůbec živá? A kde to vůbec jsem?" Prošli jsme snad deset různých chodeb a místností, než se před námi objevily velké, ozdobené dveře.Vešla jsem dovnitř a spatřila to, co si každý jen představuje.Ďábla.Vládce podsvětí.

"Takže.Řeknu ti to na rovinu.Jsi vyvolená, což každý není.Každý nemá možnost se vrátit zpátky na zem.Udělala jsi chybu a jako vyvolená máš šanci ji napravit.Pokud o to teda stojíš." jeho hlas byl hluboký a přísný. Uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu.Skočit a zabít se byla velká chyba. Nadšeně jsem přikývla. Ďábel začal chaoticky prohledávat šuplíky. "Áno, tady to je." vytáhl nějaký kus papíru, načmáral tam svůj podpis a ukázal na kolonku, kde se mám podepsat.Podepsala jsem to a začala se vyptávat. "A to jsem jako v pekle?Umřela jsem?" Ďábel protočil panenky a přikývl. "Takové otázky mi klade každý vyvolený.Máš čas ještě pár desítek minut, než je portál teleportuje zpátky na zem, kde budeš mít čas si své rozhodnutí zvážit.Můžeš se to porozhlédnout, a doufám, že tě tu ještě dlouho neuvidím." postavila jsem se a uklonila se mocnému Ďáblovi. "Děkuju." Ďábla můj dík již nezajímal a tak jsem odešla.Kráčela jsem všemi různými místnostmi a prohlížela si duchy lidí, které bych mohla znát."Victoria Lee." z očí mi vytekly slzy a z náhrobku vystoupil duch. "Mami!" zakčičela jsem a snažila se ducha objat.Máma se zabila při autonehodě když mi bylo sedm.Usmívala se na mě a protože duchové nedokážou mluvit, všechno jsem ji řekla sama.Jak moc ji miluju, jak mi chybí.Proč jsem tady a co bude dál.Vyvolenství se dědí, určitě ho máš ty!Máma zakroutila hlavou. "Zkus o to usilovat, doufám že tě ještě někdy uvidím." Pohladila mě po tváři a já cítila její studenou ruku.Máma se vydala do Ďáblovy kanceláře a já se vydala k portálu.Zavřela jsem oči a když jsem je otevřela stála jsem tam.Na vrcholku kopce.Doběhla jsem domů a koukla do kuchyně, a tam stála máma. "Jsi tady!" se slzami v očích mě obejmula a já byla šťastná jako nikdy předtím.

Run!

26. dubna 2013 v 14:45 | Nikyy † |  Únik z reality
/Omlouvám se, ano dlouho jsem tu nebyla.Ale ještě se vzpamatovávám z rozchodu a nápady na povídky nebyly./


Zájmy nám pomáhají se zapomenout na všechno.Zlé, či dobré.Je to lék na všechny bolesti a trápení.Pomůžou v jakékoliv situaci.

Doufala jsem, že tenhle pocit nepřijde.Pocítila jsem strach.Strach z neúspěchu.Začala jsem panikařit a pohýbat kolem jako nějaké hyperaktivní děcko.Trenérka, a zároveň moje máma mě zastavila. "Nesmíš se vyčerpávat, pak závod nezvládneš dokončit a bude to tvůj konec." Posadila jsem se ale stále jsem neměla klid na duši.Pak začali vyvolávat čísla. " běžci s čísly55,47,85,12,91,46,20,79,51 ať si nastoupí na startovní plochu.Budeme začínat." Zvedla jsem se a začala jsem se protahovat.Snažila jsem se dodat své tváři úsměv, a když se mi to konečně podařilo, tak to vypadalo jako nešťastný úsměv malého pasáčka.Už jsem se chystala odejít ke startu, ale v tom zamnou doběhla kamarádka, objala mě a řekla " Ty na to máš, v pohodě to dáš." dodala sladký úsměv a já se konečně normálně usmála.Když jsem pomalým krokem došla ke startu, začala jsem si prohlížet konkurenci.Jejich pohled přistál na vysoké, vychrtlé blondýně v rúžovýma kraťáskama a žlutým trikem s číslem "55". Ano, byla jsem to já."Určitě se mi dnes bude dařit, v mém startovním čísle je číslice "5", má oblíbená".Konkurence byla tvrdá.Byla jsem tam možná druhá nejmladší, zato největší.Postavila jsem se do první řady a čekala na výstřel z pistole.Slyšela jsem výstřel a vyběhly jsme.600 metrů, to zvládnu.Zezačátku mě půlka z těch holek předběhla, ale já jsem se tím nenechala rozhodit.Po prvním kole už jsem měla za sebou půlku.Začala jsem pomalu zrychlovat a předbíhat soupeře.Blížila se cílová rovinka, nohy mi tuhly, ale já se nevzdávala.Nakonec jsem doběhla první a odpadla na zem."Zvládla jsi to." ozvalo se.Otočila jsem se a zamnou stál Petr.Vpadla jsem mu do náručí štěstím.Ten úžasný pocit, když máte všechno, po čem toužíte.Lásku, kamarády, rodinu, a vítězství.

Large

fajn.

19. dubna 2013 v 15:17 | Nikyy † |  Únik z reality
Už mě to dlouhou dobu štvalo.Se všema ostatníma holkama se baví tisíckrát víc než semnou.Pusu mi dá až mu to někdo řekne.A někdy i to nestačí.Ale říct věčné sbohem není tak lehké.Celý den mě ignoroval a když ke mně přišel spolužák, a řekl mi, jestli to naše "chození" má ještě cenu, celé mi to došlo.Došla jsem k němu a spustila. "Naše chození nemá cenu!Jestli mi teď nedáš pusu, pochopím to jako rozchod." Koukali jsme na sebe asi jen minutu - přesto jako by to trvalo věky.Jeho oči byly smutné.Snažila jsem se zadržovat slzy.Jeho pohled utkvěl na podlaze a já věděla, že to končí.Všechny krásné chvilky s ním.Všechny úsměvy věnované mně.Všechny sms na dobrou noc.Všechno.V jedné minutě.Veděla jsem, že kamarádství by vydrželo dýl.Proč mě jeho úsměv uchvátil?Chvíli jsem jen stála před ním a pak mi došlo, že už tu nemám co dělat.Nic mě tu nedrží.Spolužáci se jenom dívali.Přikývla jsem, řekla jsem smutné "fajn" a vyběhla ze školy.

Až když jsem vyšla, došlo mi, že prší.Rychle jsem na sebe natáhla modrou mikinu a vytáhla z batohu deštník.Přestala jsem zadržovat slzy a rozbrečela jsem se.Chvíli jsem stála, chvíli šla pomalým krokem.Slyšela jsem, jak někdo volá mé jméno.Vážně jsem neměla náladu se s někým vybavovat.Tak jsem se prostě neotočila.Po chvíli volání přestalo, ale slyšela jsem za sebou dupot.Někdo mě chytil za ruku a já byla nucena se otočit.Stál tam on, promočený na kost.Omlouval se mi, za všechno, co udělal, teda v jeho případě spíše neudělal a obejmul mě.Cítila jsem se už o něco líp.Ale stále mi něco chybělo.Pak se ke mně naklonil a dal mi pusu.Všichni ostatní se na nás dívali, ale nám to bylo jedno.Usmáli jsme se na sebe a já dodala : "Tohle ale jednou pusou nezpravíš." ušklíbla jsem se.On mi dal hned v zápětí druhou a já se jenom usmívala.Boužel už jsem musela jít.Ukázala jsem na zastávku, kde už stál autobus, on jen přikývl a vrátil se do školy.
Tumblr_inline_mii0izfll01qz4rgp_large

Tajemný pán

16. dubna 2013 v 21:07 | Nikyy † |  Únik z reality
Dneska kratší jednorázovka)

Jednou za čas si každý potřebuje vyčistit hlavu.Vzala jsem mého psa a vyrazila.Skoro se stmívalo a tak jsem chtěla být za chvíli zpátky.Jak Slunce zapadalo, sedla jsem si na teplou, od Slunce vyhřátou zem a koukala do dálky.Můj pes si vedle mě lehl a koukaly jsme se spolu.Byla jsem tak strašně unavená, že jsem si lehla a nachvíli jsem usnula.

Vzbudil mě až hlas neznámého.Otevřela jsem oči a viděla vousatého muže sklánějící se nademnou.Zaječela jsem a rychle jsem se postavila na nohy."Jste v pořádku?" zeptal se muž.Jen jsem přikývla a vydala jsem se domů.Chytil mi ruku a řekl, že mě domů zavede.Měla jsem z něj celkem strach a tak jsem přikývla.Po cestě mi vyprávěl příbeh o zakletém stromu, že je v něm uvězněný duch paní Marty a každý měsíc vylézá.Právě dnes chodila po polních cestách a proto měl strach, jestli mi něco neudělala.Cítila jsem se nesvá.Jako by mě něco ovládalo.Zakroutila jsem hlavou a utíkala pryč.

Další den ráno jsem na svých rukách objevila modřiny a škrábance.Chtěla jsem se o legendě dozvědět více a tak jsem se zeptala lidí. Když jsem se ptala lidí, co v okolí tajemného pole bydlí, říkali, že žádného vousatého pána tam nikdy neviděli.Měla jsem husí kůži.Doteď nevím, co se semnou dělo, když jsem usnula, a kdo byl tajemný pán, ale ten večer ve mně něco bylo.


"Perfect" life.

14. dubna 2013 v 20:35 | Nikyy † |  Únik z reality
3154221278_1_2_r49qip5p_large
Bohatá, krásná, oblíbená, sobecká.Tyhle slova mě přesně vystihují.Možná, si někdo říká "Ona má dokonalý život, má všechno co si můžeš přát." Není to pravda.nemám dokonalý život, ani náhodou.

Už nějakou dobu jsem něco tušila.Přece jenom je mi už patnáct a né deset.Když jsme si já a moje starší sestra Katy prohlížely staré fotky, jen na malém množství jsem byla já.Když jsem se zeptala, kde jsou fotky z dob, kdy mi byl rok nebo když jsem se narodila, řekla mi, že když jsem měla kolem dvou let v domě vypukl požár a některé fotky spálil.Bylo mi to celkem jedno, ale když jsem večer přemýšlela nad tím, že se máma nikdy o žádném požáru nezmínila, začínalo by to být divné.Bylo tu více věcí, které mi už delší dobu nedávaly smysl, ale ty rozepisovat nebudu.Prostě jsem šla za mámou a zeptala jsem se jí, proč chybí mé fotky v albumu.Máma se na mě podívala ustaraným pohledem a naznačila mi, ať si sednu.Trochu mě to vyděsilo.Máma si sedla vedle mě, chytla mě za ruce a hlasitě si oddechla.Začala mi vyprávět příběh."Když jsi byla malá, byla jsi krásné maličké dětátko. Chodily jsme se na tebe dívat každý víkend.Tvé rodiče jsme znaly až moc dobře.Bydlely o pár domů dál, proto jsme se s nimi vídaly tak často.Jednou nás poprosily, ať tě pohlídáme.Jely na víkend si zalyžovat a my neměli nic proti.Víkend s tebou jsme si moc užili.Když jsme v neděli večer čekali před jejich domem, zazvonil nám telefon.Oznámily nám, že tvůj táta je v nemocnici ve velmi vážném stavu po autonehodě a tvá máma to nepřežila.Museli jsme si tě nechat na nějakou dobu u sebe, než se táta uzdraví.Boužel za pár týdnů zemřel.Takže jsi zůstala v naší péči.Omlouvám se, že ti to říkám až teď, ale čekala jsem na vhodnou chvíli." v očích jsem měla slzy.Máma mě objala a šeptala mi do ucha " milujeme tě stejně, jako by jsi byla opravdu naše." Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem zůstala u lidí, kteří mě znali od mého narození.Je to už dlouho, co jsem se tohle dozvěděla, ale stále to bolí.Ale jsem s tím smířená.

A tohle je jen malá slza toho, co jsem si doopravdy prožila.

Déšť

12. dubna 2013 v 23:10 | Nikyy † |  Únik z reality
Stála jsem na schodech, totálně promočená kapkami deště a koukala na autobusovou zastávku.Posledních pár lidí nastupovalo do již přeplněného autobusu a já měla jen pár chvil na to, abych seběhla schody a nastoupila.Začala jsem rychle sbíhat schody.Utíkala jsem tak rychle, že jsem si myslela, že se mi zachvíli zapletou nohy a já spadnu obličejem dolů ze schodů.Nakonec jsem schody brala i po dvou.Cítila jsem kapky deště, jak mi stékají po obličeji.Až moc jsem se zamýšlela nad tím, jak strašně musím vypadat, až jsem se přestala soustředit na zdolávání schodů.Zaplantaly se mi nohy a já spadla..Z tašky se mi vysypaly malovátka, tužky, propisky, sešity a nevím co ještě.Začala jsem všechno rychle zvedat ze země, abych to neměla mokré a špinavé, a v tu spatřím autobus, jak odjíždí.Sedla jsem si na mokrou a špinavou zem a naštvaně sbírala svoje věci.Moje vlastní blbost mě dovedla k tomu, že v dešti sedím na zemi a sbírám svoje věci.

Došla jsem na zastávku a tam jsem si sedla.Snad poprvé za tu dlouhou dobu, co jsem na téhle škole, mi bylo jedno, jak vypadám.Jestli jsou moje vlasy kudrnaté, jestli se mi smyl lesk na rty.Teď jsem to byla doopravdy já.Cítila jsem se úžasně.A taky jsem si začala uvědomovat, že mě tahle škola změnila.Teda ne škola, ale lidé v ní.Nechala jsem se ovlivnit nějakou partičkou,která v mém životě nehraje velkou roli.Jen jsem prostě zatoužila být oblíbená.Zažít to.Jdeš po chodbě a všichni se za tebou otáčí.Mladší studenti touží se stebou bavit.Být vzorem.A kvůli tomu jsem ztratila to nejdůležitější.Sebe.Teď jsem to nebyla já. Úplně jsem kvůli tomu změnila svůj vzhled i chování.A v té chvíli jsem si chtěla ujasnit, kam patřím.K té partě falešných lidí?Nebo chci mít opravdové přátele?

V tu chvíli si vedle mě někdo přisedl.Na první pohled mi nedocházelo, kdo vedle mě sedí, ale pak jsem si to uvědomila.Chodily jsme spolu ještě před tím, než jsem se přidala do "oblíbených" pak jsem mu já kráva dala košem.Koukla jsem na něj a jeho obličej se rozzářil.Usmála jsem se a on mě chytil za ruku.Ten zvláštní pocit v břiše snad nemusím popisovat.Chvíli jsme se na sebe jen dívali a pak jsem se mu omluvila a všechno jsem mu vysvětlila.Po pár desítkách minut dojel autobus a já se s ním musela rozloučit."Doufám, že tohle není poslední setkání." řekl s úsměvem.Zahřálo mě u srdce a jediné co jsem zvládla bylo přikývnout.Nasedla jsem do autobusu celá zmrzlá, a ujížděla k velkým kopcům.

Tumblr_mfakszvyas1rmdeaso1_500_large

My best friend.

2. dubna 2013 v 17:29 | Nikyy † |  Únik z reality
Dnes vám napíšu o mojí nejlepší kamarádce.Můžete ji znát z blogu http://princess-alex.blog.cz/



Ani nevím, jak bych měla začít.Asi si by bylo vhodné zdůraznit, jak dlouho se známe.Už ve školce jsme si spolu hrály s panenkama.I přesto, jak jsem se někdy chovala strašně, tak jsi to semnou vydžela až doteď. Šla jsem do školy a ty jsi byla stále ve školce.Do páté třídy jsme se staly dost dobrými kamarádkami:) . Pak nastal nejhorší rok.Přešla jsem na 2.stupeň, na jinou školu, bez tebe.Vídaly jsme se jen o víkendu u koní.Každá jsme žily svůj život.Pak se náš život ale začal postupně proplétat.Jsme na stejně škole, máme spolu tělocvik, každou středu trávíme spolu, a je jedno, jestli je to u koní nebo doma.Začaly jsme společně jezdit na tábory .I přes to,že jsme si prošly obdobím hádek, nikdy jsme bez sebe nevydžely dýl jak den:D Moc se ti chci omluvit, za to, jak se občas chovám.A tímhle ti chci ukázat, jak moc tě mám ráda a jak moc skvělé jsou chvilky s tebou:-*
PS: Vím, že spolu máme mnooooooohem víc fotek, ale potřebovala bych aspoň 20x takové plátno abych tam dala všechny naše fotky:)