Březen 2013

Leggins #01

31. března 2013 v 11:29 | Nikyy † |  Inspiration<>
Ahoj:) Dneska jsem si připravila článek na téma "leggins" já osobně mám legíny ráda, ale moc jch doma nemám a tak to chci v budoucnu napravit:P Které legíny se Vám líbí nejvíc?:)) Mně asi 6.)


537309_313525012108263_186350116_n_large

Neodcházej - část 3.

30. března 2013 v 9:39 | Nikyy † |  Únik z reality
Vyjekla jsem. To, co se mi v hlavě odehrávalo, bych nikomu nepřála zažít. Před očima mi běhal stále obrázek toho, jak Becky leží na silnici."přežije to vůbec?" ptala jsem se sama sebe. Do očí mi vtryskly slzy. Z velkého psychyckého vysílení jsem si sedla na chodník a brečela jsem dál. Nemohla jsem se hýbat. Byla jsem jako v transu. Jen jsem se špatným pocitem v mysli, velkým kamenem na srdci a slzami v očích sledovala celou situaci. Když ji srazilo auto, táta se za ní okamžitě rozběhl a začal volat záchranku. Ostatní naprosto zhrození se začali vyptávat na pomoc.V davu se našel jeden lékař, který Becky odnesl na chodník a zjišťoval, co jí vlastně je. Táta mezitím domluvil záchranku a strachy bez sebe nevěděl, co teď. Já jsem z totálního zhroucení nemohla ani mluvit, jen jsem stále brečela. Becky byla v bezvědomí. Já i táta jsme byli na dně.Jestli matka zjistí, že se vídáme s tátou a že byl při tom, když se Becky něco stalo, bude z toho strašý problém, to víme oba. Když dojela sanitka, táta mě i Becky naložil a jeli jsme do nemocnice. Cesta byla dlouhá, připadalo mi to jako bychom jeli rok. Táta mě držel kolem ramen a stále mě uklidňoval větou "Neboj , Becky bude v pořádku a ty se neobviňuj, tvoje chyba to není." I tak jsem nebyla klidnější.Stále jsem se třásla jako by bylo - 10 a já běhala venku jenom v tílku. Dojeli jsme do nemocnice, Becky si hned vzali na ambulanci a já jsem čekala na chodbě. Po pár desítkách minut vyšel táta z ambulance."Má slabý otřes mozku." polkla jsem a do očí se mi znovu nahrnuly slzy. Táta mě chytil za ruku a začala mě uklidňovat. Chvíli jsme seděli před ambulanci. Otevřely se dveře a my si stoupli.Becky na vozíčku vedly do pokoje. Pohled na ni byl strašný. Cítila jsem v sobě strašnou vinu. Návševy budou povoleny až zítra, až se trochu prospí. Tak mě táta odvezl domů, a já přesně věděla, co mě čeká.

Kačenka

29. března 2013 v 18:29 | Nikyy † |  Před / za fotoaparátem
Konečně přidávám i do jiné rubriky.Furt samé povídky , tak abych trochu změnila téma ,tak přidávám tuhle fotku.Nápad na tuhle fotku mě napadl už dávno ,ale až dneska jsem ji zrealizovala.(Teda spíše jsem našla kachničku:D) Mě se fotka dost líbí;)
Názory?:)

Wanna be?

29. března 2013 v 14:28 | Nikyy † |  Blog
Chceš spřátelit?
pravidla:
- nebudeš psát komentáře "ahoj,obíhám" budeš psát komentáře k tématu:)
- obíhat můžeš jak často chceš, chápu, že někdy to nejde oběhnout 3 za týden, až bude čas, ale aspoň 1 nebo 2x do týdne bych chtěla vidět komentář:)

do komentářů vyplň:
-jméno
-blog

Na blog ti napíšu jestli tě beru nebo ne;)

…When you’re sharing an account on Yummypets…. www.yummypets.com

purple coat

28. března 2013 v 15:09 | Nikyy † |  Kabátky
Po asi hodině zkoušení různých obrázků a vzorků jsem dostala nápad.A teď je na blogu:D Líbí se mi , konečně je blog kompletní s pořádným layem:) Moje oblíbená barva tu hraje velkou roli:D


Jaký máte názor vy? :)

Neodcházej - část 2.

28. března 2013 v 11:39 | Nikyy † |  Únik z reality

Rozhodla jsem se zakročit.Nebudu tady sedět jako pecka další tři měsíce a čekat ,že nám táta jednou zaklepe na okno a vysvobodí nás z téhle hnusně barevné místnosti.Pokoj byl natřen hnusně tmavou oranžovou.Napíšu tátovi.Vezmu si poslední zbytky prázdného papíru a začnu psát."Ahoj tati.Máme se dobře.Ale chybíš nám.Becky i mně se strašně stýská.Nechceme tu být s matkou.Od té doby , co rozvrátila naši rodinu ,se s ní ani jedna z nás moc nebavíme.Stejně ani moc často doma není ,stále pracuje.Ozvi se prosím.Becky a Mia." Dopis jsem přeložila na dvě půlky a dala do ozdobené růžové obálky kterou Becky donesla kdysi dávno ze školky.Je tu ale malý problém.Kam ten dopis mám poslat?Nevím ,kde teď táta bydlí ,či jestli vůbec je ještě v našem státě.Potřebuju ho slyšet ,vidět , cokoliv.Potřebuju nějakou zprávu o tom ,že žije.Nechci strávit život bez něj.Počkat ,počkat!Zkusím mu zavolat!Chvíli to nikdo nezvedá.Po chvíli slyším neznámý hlas."Prosím?Tady Asistentka pana Johannese." Mohla bych si s ním domluvit schůzku? řekla jsem tiše dospěláckým hlasem , který v poslední době používám celkem často."Ano ,jistě."ozvalo se z telefonu. "Zítra v 15:50 před obchodní budovou." poděkovala jsem se začala jsem jásat.Po dlouhé době jsem byla zase doopravdy šťastná.Rozhodla jsem se ,že to Becky řeknu ,půjde semnou.Má právo vidět tátu po asi třech měsících stejně jako já.Ráno jsem se vzbudila s úsměvem na tváři.Všechno šlo jako po másle.Odpoledně jsme šli s Becky domů ,najedly jsme se a vyrazily jsme k odchodní budově.Bylo 15:50.Nikdo nikde.Po dvaceti minutách čekání jsme se rozhodly pomalu odkráčet domů.Už jsme se zvedaly z laviček a v tom zničeho nic slyším známý hlas křičící "Mio!" Otočily jsme se a za náma stál táta.Plné štěstí jsme see mu navěšely kolem krku a táta skoro se slzami v očích říkal , jak moc jsme mu chyběly.Obě jsme byli strašně sťastné ,že tátu vidíme.Asi hodinu jsme seděli na lavičce u obchodního domu a povídali si.Dal nám jeho adresu ,kde teď bydlí a šli jsme se tam rovnou podívat.To ,co se stalo ,si pamatuji až do teď.Čekali jsme ,až přejedou auta a my budeme moct bezpečně přejít silnici.Držela jsem Becky za ruku.Becky měla v druhé ruce medvídka.Omylem medvídka upustila a pán stojící vedle nás do medvídka kopl.Odkopl ho až na silnici.Becky se za ním rozběhla.Boužel v nesprávné chvíli.Srazilo ji auto.

Neodcházej - část 1.

26. března 2013 v 18:49 | Nikyy |  Únik z reality
Vykašlu se na nějaký úvod povídky ,a jdu rovnou na první kapitolu.

18255_503872999653735_803409308_n_large

Mám se dobře.Mám se dobře i přes moji složitou životní situaci.Táta se před pár týdny odstěhoval a já si pořád ještě nezvykla ,že tady není.Pořád si myslím , že jednoho dne dojde , že byl dlouho v práci nebo byl na nějaké dlouhé služební cestě.Už bych si neměla nic nalhávat , není mi osm.Možná už ho nikdy neuvidím a za všechno může máma.Podvedla ho ,a abych pravdu řekla v jeho situaci bych asi udělala to samé.Odcházela bych přesně jako on - se slzami v očích.Mě i Becky , moji mladší sestřičku ,obejmul a řekl nám , že nás má strašně moc rád ,že nerad odchází , ale že se uričtě někdy uvidíme.Matka na něj jen zírala a křičela , ať nikam nechodí , že se to vysvětlí.Když odešel ,rozbrečela se i ona a totálně se složila.Asi patnáct minut byla zamčená na záchodě a ze záchodu se ozýval jen hlasitý vzlykot a nářek.Rvalo mi to uši ,ale může si za to sama.Od této doby si nesnáším.Roztrhla naši rodinu jako kus hadru.Ve většině případů ji úplně ignoruju nebo jen jednoslovně odpovídám.Chodím za ní jenom tehdy když potřebuju podepsat něco do školy.O Becky se taky starám převážně já ,ne jenom proto ,že ji mám ráda a nechci aby se jí něco stalo ,ale taky musím.Matka dělá v baru skoro každý den a noc a doma je málo.Zvykla jsem si ,Becky taky a my jsme šťastné.Je jí 7 let.Občas večer se ptá , kde je táta a kdy ho zase uvidíme.Touhle otázkou mě zahnala do kouta jejího růžového pokojíčku.Vždycky jsem se usmála a pověděla jsem jí ,že co nejdříve jak to půjde.Ona tomu věřila a tak se dál nevyptávala.Mě to ale dělalo starosti.Tátu jsem měla vždycky tak nějak radši.Učil mě jezdit na kole ,pomáhal mi s úkoly do školy ,vařil večeře a byl to ten nejúžasnější táta pod sluncem.A teď jsem o něj přišla , a možná nadobro.Dohání mě k slzám pomyšlení na tátu.Strašně mi chybí.

YOU + ME.FOREVER.

24. března 2013 v 19:09 | Nikyy |  Únik z reality
Sedíte vedle sebe.Přibližuje se k sobě blíž.Srdce ti buší jako by mělo vybuchnout.V břiše motýlci zpívají.Chytí tě za ruku a ty cítíš ten pocit bezpečí ,lásky.Někdo tě miluje.Cítíš jemný stisk jeho ruky.Z nekonečného závalu štěstí se stále usmíváš.Položíš mu hlavu na rameno a díváš se do krajiny.Později hlavu zvedneš.Zadíváš se mu hluboce do tmavě hnědých očí.Minuta trvá roky.Přibližujete se k sobě.Zachvíli cítíš jeho dech na tvém krku.Nakonec se jeho svůdné rty dotknou těch tvých a ty najednou jako by jsi odletěla do vesmíru.Nic jiného než polibek v této chvíli pro tebe neexistuje.Cítíš jeho neodolatelnou vůni.Najednou jako by jsi spadla z měsíce.Nic není nekončící.Začně ti šeptat do ucha , jak moc tě miluje.První pusa je to nejlepší , co holka může zažít.Lepší pocit není.

Dance,dance.dance.

18. března 2013 v 20:19 | Nikyy |  Únik z reality
Ten pocit.Stoupneš si před publikum , se sebevědomým výrazem , že celou skladbu umíš , že jsi nejepší , a potom ti dojde , že jsi vlastně nula , co nic neumí.Světla se zhasnou.Rozsvítí se jen pár světel mířících přímo na tebe.A v tom nic.Všechno , co jsi se dlouhé hodiny a hodiny drtil , je pryč.Tolik hodin , které jsi nad trénováním složitých prvků strávil , tolik hodin , které jsi strávil sledováním videí z různých soutěží.A teď se to všechno vypařilo.Ze skladby dlouhé kolem pěti minut víš pěkné hovno.Písnička začíná , a ty se ohlížíš po ostatních.Začne hrát hudba a ty stojíš a čumíš do blba.Zavřeš oči a vidíš celou skladbu.Tělo se začne pohybovat do rytmu písně a nakonec ti dojde , že to byl jen chvilkový pocit.Srdce ti buší jako o závod.Mozek přestává fungovat , cítíš jen tu úzkost , že skoro všechno děláš špatně.Ukloníš se a následuje dlouhý potlesk.Úsměv na tváři se objevuje a ze srdce padá velký kámen.Zvládla jsi to.
Tumblr_mios9327cq1ry00kco1_500_large