POZASTAVENÍ

29. června 2013 v 10:57 | Nikyy † |  Každodenní bláboly
Cítím vůni léta.
Jak jste si někteří mohli všimnout, je to šestnáct dní od vydání posledního článku. To, že jsem tu tak dlouho nebyla, mělo několik důvodů. 1) Učila jsem se na poslední testy, 2)chodila jsem ven, 3) neměla jsem nápady na články.Po ránu je má schopnost psát ještě v posteli, takže úroveň tohohle článku bude dost mizerná.
Pokud budu mít čas, nápad a náladu, tak se tu článek sem tam objeví. Ale moc od toho nečekejte.Kdyby někoho zajímalo, jak dopadlo mé vysvědčení, tak naprosto úžasně, totiž jsem měla samé jedničky( třída : 7.) a díky tomu si můžu ponechat svůj nový notebook + si na něj koupit samolepku (strašně jsem se zamilovala do téhle. http://www.skinbook.cz/cestina/samolepky/navrh/rozbite-sklo/ruzovoseda/) Nemám už co moc psát, proto to moje blábolení o ničem můžu rovnou ukončit. Adios, blogeři.

detaily. (BY : ME!!)
 

Když si myslíš, že se nikdo nedívá..

13. června 2013 v 18:46 | Nikyy † |  Únik z reality
Pro lepší atmosféru si pusť http://www.youtube.com/watch?v=OmHvLCbcwtw

"Katie?" nakoukla jsem své nejlepší kamarádce přes rameno a až po pár sekundách mi došlo,že brečí. "Co se stalo?"zeptala jsem se i přesto,že jsem věděla, co se stalo. Ale ona zatím nemá tušení,že já jsem ten důvod, proč se tohle stalo.
"Brody se semnou rozešel." pověděla mi s brekem. Polka jsem. Můžu za to já. Začala jsem ji objímat a utěšovat, že si najde lepšího a někoho, kdo ji bude upřímně milovat a že je to idiot, když se rozešel s takovou úžasnou holkou, jako je ona. "Děkuju Jenny, ty umíš vždycky utěšit." usmála se na mě. Už jsem se necítila tak provinile.

Seděli jsme na lavičce v docela prázdném parku. Zezačátku jsme se jen tak povídali, teda jestli se to tak dá nazvat. Seděli jsme těsně vedle sebe, a on občas něco řekl a já mu většinou jednoslovně odpovídala. Z jedné strany mě držel, díky tomu jsem se držela bezpečněji ale zároveň jsem pociťovala strach, že nás někdo uvidí. Katie by pak všechno zjistila a už by semnou nikdy nepromluvila a to já nechci. Je to jako moje druhá půlka a citím, že je tohle slepá ulice, ze které se už nedostanu, pokud do ní vejdu. Jestli se rozhodnu pro Brodyho, ztratím Katie. Ale pokud budu chtít být s Katie, budu to, co ještě ani nezačalo, muset ukončit.
"Jsem rád, že spolu konečně můžeme být." usmáli jsme se a jeho rty se začaly přibližovat k těm mým.
"Prosím přestaň, ještě nás někdo uvidí!"
"Vždyť se nikdo nedívá, ani tu není někdo, kdo by nás mohl odhalit." uklidňoval mě Brody.Rozhlédla jsem se kolem. Měl pravdu, nikdo tu nebyl. Přikývla jsem a začali jsme se líbat. Když jsme přestali, rozhlédla jsem se kolem, a z toho, co jsem viděla, jsem měla dost špatný pocit.Hned jsem se zvedla a utíkala jsem za ní. "Katie, počkej, všechno ti to vysvětlím!" kříčela jsem na ni.Ona se po chvíli otočila na mě a vypadala dost zničeně. " Jak jsi mi to sakra mohla udělat? Jsme kamarádky, já bych ti tohle nikdy neudělala!" při poslední větě kapky slzy dopadly na chodník a já ji chtěla objat. Bylo mi jí tak strašně líto a tak moc jsem sama sebe chtěla uškrtit, za to, co jsem udělala. Když jsem těsně před ní roztáhla paže, že ji obejmu, otočila se a šla pryč. Začaly mi taky stékat slzy po tváři. Skácela jsem se na zem. Bylo mi nejhůř za poslední roky a nejhorší je, že si za to můžu SAMA.

Pár dní semnou odmítala mluvit a mě to ničilo.Byla jsem jako květina. Každý den, co jsem s ní nemluvila, jsem uvadala. Byl to přesně týden od toho, co se to stalo. S Brodym jsem od té doby odmítala mluvit. Došla jsem za Katie a spustila jsem. "Vím, že tě nezajímám, ale aspoň chci, abys mi dala poslední šanci a abys věděla, jak to bylo." Řekla jsem jí to naprosto všechno, možná mě ani neposlouchala, ale já ji to potřebovala říct. "Záleží mi na tobě tisíckrát víc než na Brodym. Neudělala jsem to proto, že bych tě chtěla naštvat. Jen ho miluju. Nechtěla jsem, aby se s tebou rozcházel, ale řekl mi, že vztah bez lásky není vztah. Že si zasloužíš mnohem lepšího, než je on. Chtěla jsem ti to říct, ale on strašně spěchal. Je mi moc líto, omlouvám se ti a budu se muset smířit s životem bez tebe. A že to bude sakra těžké." po tomhle proslovu jsem cítila malý, ale přesto patrný pocit radosti. Ví, jak mi na ní záleží. Ví, jak to bylo. Teď už záleží na ní. Objala mě se slovy "My dvě navždy spolu." úsměv na tváři dokazoval, že jsme šťastné.

Odpoledne jsme se šli projít do parku, a náhoda byla, že jsme seděly na stejné lavičce jako já s Brodym před týdnem.Chybí mi, ale Katie je důležitější. Po pár minutách za námi došel Brody s růží v ruce. "Vy dva k sobě patříte a já vám nebudu bránit.Nevyšlo to nám, vyjde vám.A teď vás nechám osamotě, když jsem vás minule tak hnusně vyrušila." řekla Katie.Usmáli jsme se na sebe a já mu vpadla do náručí.

Je lepší se zvednout a jít dál než brečet nad minulostí, kterou nezměníš

8. června 2013 v 19:22 | Nikyy † |  Únik z reality
/článek i postavy jsou smyšlené./

Bolí to, ale dá se to vydržet. Snáší se to těžko, ale dá se s tím vyrovnat. V životě přijdeme o tolik milovaných lidí. Boužel se to nedá ovlivnit. Je to osud. Nemůžeme zakročit, ani pomoct, můžeme jenom koukat a cítit, jak to bolí. Časem, se z toho jen jedna malá rána na našem srdci. A za dost dlouho odletí jako holubice. Musíme tomu dát čas. Boužel ale nikdy zcela nezapomeneme.Společné, krásné, ale i ty zlé chvíle, vše se vám bude vybavovat. Uslyšíte jejich smích, jejich pláč, jejich bolesti. Jako by tu stále byli s námi.

Pamatuju si to jako by to bylo dneska. Byl pátek, příjemný vánek foukal a rozhoupával zvonkohry na domech. Seděla jsem v parku. Bylo tenkrát asi sedm hodin, slunce už se pomalu kolébalo zpátky do své postele za vrcholky kopců, a já stále seděla sama v parku. Přemýšlela jsem. Sledovala jsem všechny ostatní, jak jsou šťastní.Jedna rodina seděla na dece a jedli chleby. Tak strašně jsem jim záviděla tu rodinnou pohodu, ten klid. Dojalo mě to tak, že se mi po tváři začaly spouštět velké slzy. Za pár minut jsem začala naříkat a kolemjdoucí se na mě dívaly se smutkem ve tváři. Zřejmě jim mě bylo líto. Během deseti minut se mě pár cizích lidí zeptalo, jestli jsem v pořádku. Zakývala jsem hlavou a vždycky odešli. Pomyšlení na to, že se mi prakticky rozpadla rodina, je nesnesitelné. Bolí to jako kdybych každý den spadla hlavou na kámen. Stále jsem zakopávala o své vlastní nohy. Problémy v rodině mě nikdy nedovolily jít dál. Vzpamatovat se.
Tohle je převratný moment. Nechci tady sedět každý den a brečet. Nechci si podkopávat nohy.Nechci být nešťastná a stále myslet jen na to špatné.Už ne.Stejně minulost nezměním.Přestala jsem naříkat a začala jsem si utírat obličej.Napřímila jsem se a po dlouhé době jsem se opravdově usmála.Musím si vzít všechny pozitivní věci, a ne stále myslet na to špatné.Sice mi zemřela máma, vždycky to bude bolet, ale stále mám milující sestru a dva bratry.Otec je ve vězení, toho jsem neviděla asi sedm let. Myslím, že bych ho měla jít navštívit. Do věznice se dostal neprávem, ale i přesto že to máma věděla, tak nám zakazovala za ním chodit nebo ho jakkoliv zkontaktovat.Nikdy to nebyl její manžel. Chodili spolu pět let, mezitím měli mě, sestru a straršího bratra, a pak, protože ji podvedl, začalo ho nenavidět.
Když jsem svůj plán svěřila sestře, souhlasila. Ani jedna z nás si ho moc nepamatuje a bude fajn ho poznat. Když jsme se objevily ve věznici a sdělily jsme, koho hledáme, řekli nám že ho před pár týdny propustili domů. Po pár dnech hledání jsme ho nakonec našly.
Najednou jsme stály před jeho domem. Zazvonily jsme a po chvíli se dveře prudce otevřely a z nich vyletěl, pro nás v té chvíli neznámý muž. On nás poznal a začal nás objímat. Ano, byl to náš táta.

Od té doby má můj život smysl. Mám téměř kompletní, spokojenou rodinu. Zlepšily se mi známky a našla jsem si kamarády. Bydlím s tátou a moji sestru a bratra navštěvuju skoro každý týden.Malá rána se časem zmenšovala a za desítky let byla tak nepatrná, že ji ani pod lupou vidět nebylo.

 


Wishlist 001

5. června 2013 v 20:25 | Nikyy † |  Koš
K minulému článku : strašně moc mě potěšily komentáře u předchozího článku.Moc, moc moc.Děkuju vám, jsem ráda že moje články a úvahy někdo čte:') nečekala jsem, že taková podle mě "blbost" se bude líbit :)


/Jo, totálně mi dochází nápady./
1.Šaty. Na léto nemám ani jedny a tak nějaké potřebuju.Koukala jsem na net, a tam se mi dost zalíbily tyhle, a dost možná si je i objednám.zn. Goldigga - tu značku uplně miluju.Líbí se mi od té značky většina věcí, ikdyž doma jich moc nemám a je škoda že v okolí není žádná prodejna (myslím, že ani v celé ČR není:D)

2.Deštník. Zrovna dneska mi ho naprosto extra debilní, dementní a otravý spolužák zničil deštník, takže si budu muset co nejdřív koupit nový.Když furt prší -_-

3.Batoh.Ten plánuju koupit do nového školního roku.Ještě jsem po něm moc nekoukala, na to se zaměřím až v srpnu, nejpíš ho objednám z internetu.Jen namátkově jsem koukla na značku burton, a tenhle se mi líbil.Nejspíš to bude něco v tomhle stylu, ale kdyby to byl přímo tenhle tak by mi to nevadilo. (ty barvy

4.Žabky. Minulý rok jsem dvoje zničila, takže nové jsou na místě.Měla jsem z NY, takové plátěné:D moc dobře se mi v nich chodilo a tak kdyby tam byly znovu, tak bych si je určitě koupila :)

5.Diář/blok. Chtěla bych si od září zavést diář či blok, kde bych si zapisovala testy, úkoly a tak všechno:D Sice si to většinou pamatuju, ale ráda si něco takového píšu.Strašně se mi líbí ty strašně barevné deníky či diáře polepené fotkama a obrázkama viz. http://data.whicdn.com/images/36612760/113223378101793425_JrxRFGsp_f_large.jpg

Kam dál